Petr Torák pse řestěhoval se svými rodiči do Anglie a stal se policistou. | foto: Anna Vavríková, MAFRA
Co je cílem tour po České republice?
Podívat se zblízka na život Romů v České republice. A zjistit, jaká je zdravotní situace dětí a mládeže ve vyloučených lokalitách v Čechách a na Slovensku. Návazně na to budu vytvářet nějakou aktivitu, snad i s organizací Lékaři bez hranic. V některých místech jsou totiž děti pokousáni třeba od krys, což je v 21. století alarmující. Jednou ze zastávek je i okolí Brna.
Před půl rokem jste ukončil dlouholetou kariéru policisty. Proč?
Bylo to velmi těžké rozhodnutí, protože práci policisty jsem miloval, vždy jsem toužil tuhle práci dělat. Rozhodnutí ale nelituji. Měl jsem pocit, že budu mít víc prostoru ovlivňovat situaci Romů v evropském měřítku mimo policii. V současné době jsem se v Británii nemohl věnovat komunitní práci, tolik kolik bych chtěl.
Petr Torák se přestěhoval se svými rodiči do Anglie a stal se policistou.
Co tedy v současné době děláte?
Jsem ředitelem charity ve městě Peterborough, kde i se svou rodinoužiji. Chtěl jsem také vyjít ze své komfortní zóny, a proto se nově angažuji i v politice. Tam se teprve rozkoukávám a zjišťuji, co a jak. Příští rok v květnu bych chtěl kandidovat do komunálních voleb v Peterborough. Začínám přemýšlet i o politické angažovanosti v České republice. Mým hlavním cílem je totiž zvýšit politickou angažovanost mezi Romy v celé Evropě. Mimo jiné jsem taky členem Rady vlády v Česku.
Jakou funkci tam zastáváte?
Řešíme tam vše, co se se týče romské menšiny. Třeba zlepšení vztahů mezi majoritní společností a romskou minoritou, také vše co se týká integrace Romů. Můj osobní přínos jsou informace, které se týkají brexitu a mezinárodníspolupráce. Snažím se tedy s různými rezorty a ministry pracovat na vytvoření mechanismů, které usnadní transit všech Čechů, kteří se budou vracet zpět do Česka. Zároveň také vytváření mezinárodní spolupráce a využití zahraniční praxe v českém kontextu.
Přemýšlíte, že se vrátíte zpět do Česka?
Stále. Česko je stále mým domovem, stále tu mám velkou část rodiny a strávil jsem tu půl života. Otázkou je spíše kdy se vrátíme, než jestli se vůbec vrátíme.
Polovinu životu jste strávil v Česku, druhou polovinu v Anglii. Mohl byste porovnat životy menšin v těchto dvou zemích?
Z vlastních zkušeností mohu porovnat Peterborough a Liberec, kde jsem vyrůstal. Rozdíl je tam vidět na první pohled. V Peterborough člověk nemusí řešit svoji identitu, to že je nějakým způsobem jiný. Ať už se jedná o jeho etnicitu, sexualitu nebo třeba postižení. V Anglii jsem pyšný na to, že jsem Rom. V Česku jsem měl pocit, že to musím neustále skrývat. Jako malý jsem záměrně třeba říkal, že jsem Ital. V Anglii je raritou najít Roma, který nepracuje, nebo dítě, které nemá aspiraci na to získat dobré povolání. A hlavně všichni věří, že toho mohou dosáhnout. U nás v Česku si Romové často říkají, že „i když budou vzdělaní, zůstanou pořád cikány“.
Myslíte, že se situace v Česku bude posouvat stejným směrem jako v Anglii?
Určitě si myslím, že ano. Vidím tu pokroky. Už druhý rokem se účastním mentoringu v rámci programu s názvem Baruvas, který organizuje Romea. Každý rok se sejde přes padesát studentů, středoškoláků a vysokoškoláků, kterým předáváme informace. V nich vidím budoucnost. Za dalších pár let tady bude nová úspěšná generace Romů, kteří budou pracovat třeba v bankách, jako lékaři, vědci nebo spisovatelé. Mění se to k lepšímu, ale je před námi stále velký kus práce. Pořád v Česku ale Romové musí řešit svou identitu. I já to řeším, když sem přijedu. Třeba nedávno se mi stalo, že jsem šel s manželkou v obchodě a přišla prodavačka a chtěla po mě ukázat nákupní vozík, ve kterém jsem měl položenou igelitovou tašku. Nemluvě o tom, že ostraha mě v obchodech pronásleduje na každém kroku, to už je pro mě normální. Člověku je stále připomínáno, že je jiný.
Co by podle vás přispělo ke zlepšení situace, aby Romové byli vnímány stejně jako všichni ostatní?
Je třeba, aby došlo ke změně myšlení u většinové společnosti. Protože pořád mluvíme o tom, že Romové se musí integrovat, nebo že někde byla bitka Romů. Nálepka Rom je tedy všudypřítomná. Společnost musí přestat sáčkovat lidi. Je třeba také více pracovat s pozitivními vzory. Zkrátka, aby lidé více Romy viděli ve všech sférách života a zvykli si, že i Romové jsou součástí České republiky.
Když jste zmiňoval rvačky, zachytil jste kauzu na koupališti v Dubí? Co si o ní myslíte?
Zachytil. To je úplně jednoduché. Myslím si, že nebylo vůbec třeba zmiňovat etnicitu. Policie sama potvrdila, že nevyšetřuje rasový podtext. K čemu tedy bylo důležité vědět, že šlo o Romy? Zbytečně to vyvolává protiromské nálady.